Kdo z koho

08.12.2011 10:04

Tak štěňátkům je už nyní 6 týdnů a naše vztahy jsou na jedné straně láskyplné a na druhé je to boj o prosazení svých představ a o území. Štěňátka už tráví přes den kolem 8-9 hodin v nezateplené přístavbě v zateplené boudičce v místnosti asi 3x3,5 m. Jak se zdá tak jsou tam celkem spokojená, ale samozřejmě by dala přednost širšímu teritoriu. Po mém příchodu z práce jim jdu otevřít. Spokojeně chrupkají dokud na ně nezavolám: "Děcka! Děckáá!"  Z boudičky se vyřine příval tělíček, který si to nasměruje ke vchodu kde překypí přes práh, sesypou se kolem mě a největší zbojnící začnou testovat moje nohavice. Chvíli si s polu hrajeme až se přidá Buggy a částečně odvede jejich pozornost coby mlékárenská dodávka. Toho využiji a jdu po nich uklidit nadílku co v přístavbě zanechali.

Podlle počasí pak trávíme nějaký čas na dvoře s tím, že jim nechám otevřeno na verandu, pokud by některým bylo chladno. Musím, ale zavřít Bena, který pokusy štěňat pumpnout jej o mlíko nese dost nelibě a vrčí na ně. Zatímco si hrají na dvoře, tak jim jdu uvařit polívku, kterou jim přidávám do granulí. Recept je jednoduchý libovolné maso, dvě mrkve, jedna cibule a petržel nebo cerel. Polévkou přeleju granule K9 pro Large breed pupies. Otevřu dveře do kuchyně a ti, kterým se už nechce courat na zimě přicházejí do kuchyně. Na zbytek zavolám "Děckáá gáblík!" Většinou se přihrnou všichni včetně Buggy, která se tváří, že je taky strašně potřebná. Dostane zvlášť a štěňata se pustí do granulí.

Po té co zaženou hlad se plocha kuchyně a přidružených prostor mění v malou arénu zápasících dvojic a trojic. Ještě chvilku si hrajeme až většina zaleze pod pohovku a tak je čas odpočinku i pro mě a Buggy. Jdeme si dát šlofíka, protože nevíme co přinese noc. Noci kdy jsme v posledním měsíci spali 6 hodin v kuse by se daly spočítat lehce na prstech jedné ruky. A tak jsme si osvojili pravidlo frontových bojovníků, že spí se tehdy, když je to možné a ne v čase obvyklém. Když mi Lucka Tančevová gratulovala ke štěňátkům a přála co nejvíc prospaných nocí, coby čerstvý otec sedmi myší o které se starala Buggy, jsem si pomyslel něco o tom, že ženský si to prostě neumí zorganizovat. (Normální mužský šovinismus. Znáte to. Většina chlapů si to myslí, když si jim ženská stěžuje že nestíhá, ale jen ti nejhloupější a nejodvážnější si to dovolí říct nahlas.)

Momentálně se štěňaty bojujeme o prostor. Mají vyhrazenou kuchyń a verandu, což u nás jedno jest, ale náš dům skýtá samozřejmě další prostory kam se jim s většími nebo menšími úspěchy daří pronikat. V obýváku jsou křesla s ovčími kožešinami, za které se krásně škube, v koupelce zase chlupaté předložky. Pokud zamířím do některé z těcto částí musím nejdříve použít taktiku ke zmatení protivníka. Nejdříve jakoby bezcílně projdu sem a tam a tvářím se: "Já vůbec nechci do obýváku." Ve chvíli kdy je nejbližší protivník odemne dále než metr. Rychle chytím za dveře, otevřu je, prosmyknu se zárubní a teď následuje nejtěžší fáze. Dveře musíte zavřít co nejrychleji , ale poslední fázi musíte zpomalit prože to už tam můžete mít pacičku nebo hlavičku. Celý manévr připomíná souboj na nože, jak je popisován v románu Duna (dle mne nejlepší Sci-fi) Protivníci jsou chráněni silovými štíty a pokud se chtějí zasáhnout musí provést výpad dostatečně rychle, aby protivníka překvapili, ale v poslední fázi zpomalit, aby silové pole propustilo hrot nože. Tahle strategie slaví úspěch v 70% případů ale s každým dnem úspěšnost klesá protože štěňata rychle pochopí mé triky (jsou to bosíci).

Po lépe či hůře stráveném večeru a noci následuje momentálně nejtěžší fáze celého 24 hodinového kolotoče. Přeprava štěňat do přístavby. Pro jednoho je to opravdu složité. Dnes už sedumkrát musím absolvovat cestu přes dvůr, vystoupat schody sestavené z medníků a dát štěně do prostoru přístavby. Zpočátku to šlo, člověk za nimi zavřel dveře a šel pro další štěně, jenže teď už dacánci číhají na prahu a ve chvíli kdy otevřete už se hrnou ven do prostoru přestavované dílny. Před třemi dny, když se jim to podařilo poprvé jsem se rezignovaně díval jak se rozdováděně prohání v polotmě s jistotou, že je dovnitř nedostanu. Rezignoval jsem a šel se oholit. Vypravil jsem se do práce a šel se podívat na smečku co páchá ... a oni už byli všicni spokojeně nalezlí v boudičc a stačilo zavřít dveře.

Moje strategie na další den byla jasná. Nanosím je do dílny a oni už si místečko v boudě najdou sami. Pendrek! Schody do dílny, které ještě předdchozí den pro ně byly nepřekonatelnou překážkou (výškový rozdíl cca 40 cm) se první udhodlal zdolat Atilla. Vzal to po hlavě a část překutálel a vzhledm k tomu, že přežil jej zbytek smečky nadšeně následoval. Další bariéra padla! Co teď? Našel jsem polystyreénovou plotnu, zahradil s ní vstup do dílny, jal se zbírat štěňata po dvoře a přendávat zpět do dílny. Celá akce trvala asi o půl hodiny déle než byl můj časový limit. Ještě, že nemám v práci píchačky!

Včera jsem si koupil desku lamina, se kterou jsem zahradil vchod do dílny a s přendáváním štěňat mi vyjímečně pomohla dcerka. Díky jí za to. K boudičce je už za mě odtransportovala miska se žrádlem. Věřím, že alespoň pár dnů bude moje strategie vítězit, ale nepřítel se učí rychle.