Jen dobrá vůle nestačí

24.07.2011 21:40

 

Na začátku bylo malé rezavé štěně, které někdo prostě uvázal k zábradlí a nechal být. Mělo to štěstí - no štěstí nepředbíhejme, že se jej ujali soucitní lidé s dobrým srdcem. A štěně rostlo a rostlo a rostlo až z milého šťěńátka vyrostl krásný nadprůměrně velký ridgeback. Milí lidé se sice starali o jeho žaludek, ale nikoliv o jeho růst psychický. Jeho útočištěm se stal dvorek a malá zahrádka, kde neměl možnost vybít svou energii a sílu. Moje manželka, která do do rodiny čas od času docházela, se snažila manželům vysvětlit, že takový pes potřebuje alespoň minimální výcvik a doporučila návštěvu nejbližšího kynologického klubu, kde jim poradí jak se psem zacházet. Mužská hlava rodiny však neměla o výcvik psa zájem a vše nechávala na paní, která pro svou nezkušenost a zdravotní problémy na psa nestačila. Pes dospěl do tří let a bez pevného vedení se, jak to už bývá, rozhodl převzít vedení smečky, které dle jeho názoru evidentně chyběl vůdce. Více než padesátikilový pes začal smečku ukázňovat a jak jinak, než je tomu v psím světě zvykem - zuby. Nejdřív tako zkusil usměrnit nejslabšího člena smečky syna a o pár dnů později i paní, kterou už vážněji pokousal na ruce.

Manželé se pokusili kontaktovat útulky, jestli by si od nich psa nevzali, ale byli odmítnuti. Až v téhle době, majitelka kontaktovala manželku s prosbou o pomoc, ale ta byla mimo republiku. Začali jsme podnikat kroky jak psíkovi zajistit nový domov a ve chvíli kdy jsme s manželkou po telefonu řešili, jestli si jej nevzmeme k sobě, došla správu, že byl utracen. Pro rodinu je to trauma, se kterým se budou muset vyrovnat, protože psa měli rádi a pes - ten už je v psím nebi. Někteří mí známí "psejčkaři" rodinu odsuzují, ale to je příliš snadné. Doufáme jen , že podobně nedopadne některé z našich šťěňat. Můžeme pro to udělat jedině to, že se budeme snažit být budoucím chovatelům nápomocni radou i ukázkou a snad i povídání na těchle stránečkách jim něco napoví.